Krok od temnoty
‚Proč jsem se nechala přemluvit… proč...‘ honilo se jí hlavou. ‚Proč musel chtít jít tudy, vždyť ta chvilka navíc by jim nevadila.... zasraná zkratka!‘
Pořád to v hlavě viděla:
Procházeli lesem, když se najednou vyřítilo ze zatáčky auto... Chlapec odhodil dívku do křoví, ale sám uhnout nestihl...
‚A to jsem mu zrovna chtěla říct, že jsem kouzelnice...‘
S přemýšlení ji vytrhl chlapcův kašel, při kterém mu z koutků úst vytekla krev.
„Všechno bude v pořádku, sanitka už je na cestě,“ usmála se a otřela mu krev z úst.
Do očí jí znovu vhrkly slzy. Chlapec se z posledních sil usmál a chraplavě řekl:
„Chce se mi spát....“
„Nesmíš usnout!!!“vykřikla zoufale a propukla v pláč. Najednou se ozval zvuk sanitky a po chvilce se objevila blikající světla. Vyskočili z ní zdravotníci a přiběhli k chlapci.
„Odstupte, prosím,“ pronesl klidně ale rázně jeden z nich.
Dívka neochotně od chlapce ustoupila a pustila je k němu. Plačíc sledovala jejich práci, když najednou se za nimi pohnula větev stromu. Chvilku se dívala tím směrem, ale když nic neviděla, nechala to plavat. Znovu se dívala na svého chlapce.
Zrovna se chystali naložit ho na nosítka, když jeden z nich vykřikl.
„Rychle přístroj, ztrácíme ho!“ Ze sanitky vyběhl muž s přístrojem na oživování.
Po tváři jí stékala slza za slzou.
Zdravotníci začali chlapce oživovat, když je najednou spatřila.
Stáli na okraji lesa ve vší své majestátnosti. Při prvním pohledu by si každý tipl koně. Ale jejich ještěrovitý vzhled a blanitá složená křídla tuto teorii vyvracela. Byli tam, byli to oni. Tvorové, které netoužila nikdy spatřit.
Testrálové.
Jejich příchod, přilákáni pachem krve, znamenal jen jednu věc.
Její láska je... mrtvá. Tento fakt na ni dolehl jako rána kladivem. Nechala stékat slzy proudem. Nevnímala snahu zdravotníků, jen bezmyšlenkovitě hleděla na ony tajemné tvory.
Najednou začaly jejich obrysy lehce mizet. Nejdřív myslela, že je to kvůli slzám. Otřela si oči, ale testrálové opravdu začali mizet. Jako by je někdo pomaličku odmazával ze světa.
Nechápavě na to hleděla, když se najednou ozval zdravotník.
„Dobrý, máme ho zpátky. Na tři ho naložíme. Raz... dva... tři!“ Naložili ho na nosítka, zatímco jeden mu přiložil kyslík.
„Jedeme!“ křikl na dívku zdravotník. Chvíli ji trvala reakce, ale pak přiběhla a naskočila do sanitky k nosítkům, které mezitím naložili. Chytla ho za ruku a sanitka se rozjela. V hlavě pořád viděla ty tvory. Věděla, že je s největší pravděpodobností ještě spatří, ale doufala, že to nebude moc brzo.
„Nesmíš mě tu nechat samotnou,“ zašeptala ke svému příteli, zatímco sanitka jela k svému cíli.
Komentáře
Přehled komentářů
vis i tahle povidka je dobre delana rychlodej -upouta a nuti te docist do konce---v skutku bravurne zvladnute -- ses dobrej mas za jedna
Super
(Benua Haut, 8. 7. 2007 14:07)
Ano ano opět řikám dobré tyto povídyk jsou vážně dobré pokračuj a bude z tebe spisovatel oprvdu další povídka za kterou bych dal jedna :)
; )
(sorry1, 9. 6. 2007 16:02)uz sem se lekla,ze ho nechas zemrit :D ale tahle se ti taky moc povedla :)
že by komentííq ?
(Kiki, 7. 6. 2007 19:46)hezka povidka, moc hezká, ae smutná... a už se teším na dalši povídku :)
:-)
(Maky, 7. 6. 2007 19:28)Hrozně moc krásná povídka, taky trochu smutná :-( ale jinak se mi hroooozně moc líbí :-)
uznani
(bledulinkasnu, 31. 12. 2007 19:04)